VERNON INTERNATIONAL / IVAN PINKAVA
IVAN PINKAVA
TICHO, TICHO, SEN A 3 MATRACE
27.3.-1.5.2009
_______________
vernisáž 26.března v 18 hod
VERNON INTERNATIONAL & IN STAGE
Via Altinate 119
I-35121 Padova
ITALY
Ivan Pinkava/ TICHO, TICHO, SEN A 3 MATRACE
„Tento náš svět je uspořádán takovým způsobem, že všude kolem sebe mohu nacházet všechny důvody k beznaději, vidět ve smrti obrácení v nic a žalostné slovo – klíč k nepochopitelné existenci, do níž jsem byl nepochopitelným způsobem vržen.“
(Gabriel Marcel, Přítomnost a nesmrtelnost)
Řekneme-li, že se fotograf Ivan Pinkava (1961) vyjadřuje prostřednictvím klasického zobrazujícího repertoáru černobílé fotografie – figury a zátiší, není to charakteristika zcela přesná. Figura a zátiší se tu totiž prolínají do jednoty zvláštní povahy, kterou lze interpretovat pouze na základě sjednoceného pohledu umělce na vnímání světa a role lidského jedince v něm. Lidská postava vystupuje na snímcích jako živý organismus stejně jako věcný artefakt, který zaplňuje prostor. Dává prostoru smysl a měřítko. O jaký smysl a jaké měřítko se ale jedná? To není zcela jednoznačné. Co se ale jednoznačné zdá být, je důraz na roli času v tomto opakujícím se procesu.
Pinkavovy fotografie mnohokrát označeny za symbolistní či dekadentní, se prioritně nezabývají povrchem jevové stránky skutečnosti. Podstatné zde jsou vztahy jednotlivých vybraných prvků vůči sobě, vůči volenému rámci jednoho snímku i vůči proměnám a variacím na jednotlivých fotografiích. Drobné, nepatrné obměny motivů hovoří pro opakování, a tedy pro podrobný průzkum nějakého teritoria.
Pokud bychom Pinkavovu tvorbu vnímali lineárně, jako cestu, pak tu dochází k pozoruhodnému jevu. Dominantní, sebestředná, pohledově maximálně exponovaná lidská figura ze starších děl se proměňuje. Stává se epizodickou, nebo zcela mizí. Vytrácí se. Zbývají po ní pouze různé otisky v prostoru. Paměťové stopy. Pokud zvolíme čtení nelineární, v tomto případě patrně vhodnější, zjistíme, že epicentrum autorova myšlení, kolem kterého se středově pohybuje v různých prstencích Pinkavova obrazotvornost a s ní volená ikonografie, je zcela nehybné. Že je to jakýsi stanovený, pomyslný pevný bod ve vesmíru, kolem kterého probíhají autorovy sondy do oblasti lidské pomíjivosti. Otázky, které se zde kladou, se týkají neustále potvrzované lidské smrtelnosti i naděje na její překonání, víry v nesmrtelnost. Výrazově se tu fotografie velmi přibližuje divadelním formám.
Přelomovým bodem, zónou nikoho, hraničním přechodem, je tu akt smrti. Zkušenost, kterou nelze v běhu lidského života obejít, z které se nelze vyplatit ani ji jinak vytěsnit z vědomí. Je to konec jedné lineární časové úsečky, za kterou nastává tma a ne-vědomí. Momenty konfrontace se smrtí se objevují v různých odstupech a v různé intenzitě v průběhu celého života, od dětství přes produktivní věk až ke stáří. I zrození jako začátek, bod nula, odkazuje k jakési konečnosti. Leitmotivem Pinkavova díla se zdá být osa lidského uvědomování si vlastní dočasnosti a hledání obrany proti panice, zmatku a zoufalství, které z tohoto pocitu mohou vznikat. Gabriel Marcel hovoří v této souvislosti o „ose duchovní aktivity“, která v myšlení artikuluje svobodu a milost. Odtud také Pinkavův ambivalentní motiv jinocha, jako nositele obnovované životní vitality ale i jednorázové ukázky dočasné životní dokonalosti, která v procesu času propadne zákonitě destrukci.
Výstavu v italské Padově autor nazval jinotajně TICHO, TICHO, SEN A 3 MATRACE. Je to spíše kód, nežli poetická ilustrace výstavního konceptu, přesto zůstává informačně vstřícný vůči vnímavému divákovi. Ticho ani sen nelze bezprostředně zachytit, ty lze pouze rekonstruovat. Nalézt a zformulovat „jejich vizuální analogii“. Jedině 3 matrace spolu s vrženým stínem jsou zástupci ověřitelné věcnosti. Tím je dán hlavní půdorys výstavy – vztah mezi představou a jejím fyzickým ověřením. Stav okamžitého probuzení v sobě prolíná skutečnost s fikcí. Odtud domnělá podobnost s vytržením, které by se snad mohlo podobat přechodu k jinému vědomí po smrti. Oproti starším snímků se vzpřímenými figurami, je zde kladen důraz na horizontalitu. Figury a předměty v improvizovaném prostředí leží. Někde se vztahují k přiznanému horizontu, jinde ho popírají. Očekávání spojené s motivem pasivity zde navozuje dojem metafyzické zkušenosti. Autor tu transcenduje předmětné kategorie spojené s objektivním vnímáním věcnosti. „Idea nějakého já-teritoria je ve skutečnosti ideou fiktivní,“ píše Gabriel Marcel v eseji Přítomnost a nesmrtelnost. Je tu nějakým způsobem postižen rozdíl mezi touhou a nadějí, mezi pocity, které jsou vyvolávány úzkostí z fyzického konce lidské existence. Zatímco touha je vlastnická a upíná se k fyzickému světu forem, „naděje egocentrická není“ (G. Marcel). Předměty otiskují lidskou přítomnost, která pomíjí a je nahrazována novými zdroji. I předměty samotné stárnou, podléhají času a jsou nahrazovány za nové (zde autorem signifikantně použitý dočasný materiál – molitan). Jejich funkce se ovšem nijak zvláště nemění. Jde o to odpoutat se od sebe sama, přestat sám sobě stínit. Pokusit se o to, „být ve světle“ a pochopit, že kategorie objektivní a tím pádem definitivní smrti je fikcí, stejně jako opak tohoto tvrzení. Podstatnou zde zůstává možnost volby. Svoboda a milost. Přesně o tuto zkušenost se jedná na výstavě Ivana Pinkavy.
Petr Vaňous, Praha/ Kutná Hora únor 2009
TICHO, TICHO, SEN A 3 MATRACE
27.3.-1.5.2009
_______________
vernisáž 26.března v 18 hod
VERNON INTERNATIONAL & IN STAGE
Via Altinate 119
I-35121 Padova
ITALY
Ivan Pinkava/ TICHO, TICHO, SEN A 3 MATRACE
„Tento náš svět je uspořádán takovým způsobem, že všude kolem sebe mohu nacházet všechny důvody k beznaději, vidět ve smrti obrácení v nic a žalostné slovo – klíč k nepochopitelné existenci, do níž jsem byl nepochopitelným způsobem vržen.“
(Gabriel Marcel, Přítomnost a nesmrtelnost)
Řekneme-li, že se fotograf Ivan Pinkava (1961) vyjadřuje prostřednictvím klasického zobrazujícího repertoáru černobílé fotografie – figury a zátiší, není to charakteristika zcela přesná. Figura a zátiší se tu totiž prolínají do jednoty zvláštní povahy, kterou lze interpretovat pouze na základě sjednoceného pohledu umělce na vnímání světa a role lidského jedince v něm. Lidská postava vystupuje na snímcích jako živý organismus stejně jako věcný artefakt, který zaplňuje prostor. Dává prostoru smysl a měřítko. O jaký smysl a jaké měřítko se ale jedná? To není zcela jednoznačné. Co se ale jednoznačné zdá být, je důraz na roli času v tomto opakujícím se procesu.
Pinkavovy fotografie mnohokrát označeny za symbolistní či dekadentní, se prioritně nezabývají povrchem jevové stránky skutečnosti. Podstatné zde jsou vztahy jednotlivých vybraných prvků vůči sobě, vůči volenému rámci jednoho snímku i vůči proměnám a variacím na jednotlivých fotografiích. Drobné, nepatrné obměny motivů hovoří pro opakování, a tedy pro podrobný průzkum nějakého teritoria.
Pokud bychom Pinkavovu tvorbu vnímali lineárně, jako cestu, pak tu dochází k pozoruhodnému jevu. Dominantní, sebestředná, pohledově maximálně exponovaná lidská figura ze starších děl se proměňuje. Stává se epizodickou, nebo zcela mizí. Vytrácí se. Zbývají po ní pouze různé otisky v prostoru. Paměťové stopy. Pokud zvolíme čtení nelineární, v tomto případě patrně vhodnější, zjistíme, že epicentrum autorova myšlení, kolem kterého se středově pohybuje v různých prstencích Pinkavova obrazotvornost a s ní volená ikonografie, je zcela nehybné. Že je to jakýsi stanovený, pomyslný pevný bod ve vesmíru, kolem kterého probíhají autorovy sondy do oblasti lidské pomíjivosti. Otázky, které se zde kladou, se týkají neustále potvrzované lidské smrtelnosti i naděje na její překonání, víry v nesmrtelnost. Výrazově se tu fotografie velmi přibližuje divadelním formám.
Přelomovým bodem, zónou nikoho, hraničním přechodem, je tu akt smrti. Zkušenost, kterou nelze v běhu lidského života obejít, z které se nelze vyplatit ani ji jinak vytěsnit z vědomí. Je to konec jedné lineární časové úsečky, za kterou nastává tma a ne-vědomí. Momenty konfrontace se smrtí se objevují v různých odstupech a v různé intenzitě v průběhu celého života, od dětství přes produktivní věk až ke stáří. I zrození jako začátek, bod nula, odkazuje k jakési konečnosti. Leitmotivem Pinkavova díla se zdá být osa lidského uvědomování si vlastní dočasnosti a hledání obrany proti panice, zmatku a zoufalství, které z tohoto pocitu mohou vznikat. Gabriel Marcel hovoří v této souvislosti o „ose duchovní aktivity“, která v myšlení artikuluje svobodu a milost. Odtud také Pinkavův ambivalentní motiv jinocha, jako nositele obnovované životní vitality ale i jednorázové ukázky dočasné životní dokonalosti, která v procesu času propadne zákonitě destrukci.
Výstavu v italské Padově autor nazval jinotajně TICHO, TICHO, SEN A 3 MATRACE. Je to spíše kód, nežli poetická ilustrace výstavního konceptu, přesto zůstává informačně vstřícný vůči vnímavému divákovi. Ticho ani sen nelze bezprostředně zachytit, ty lze pouze rekonstruovat. Nalézt a zformulovat „jejich vizuální analogii“. Jedině 3 matrace spolu s vrženým stínem jsou zástupci ověřitelné věcnosti. Tím je dán hlavní půdorys výstavy – vztah mezi představou a jejím fyzickým ověřením. Stav okamžitého probuzení v sobě prolíná skutečnost s fikcí. Odtud domnělá podobnost s vytržením, které by se snad mohlo podobat přechodu k jinému vědomí po smrti. Oproti starším snímků se vzpřímenými figurami, je zde kladen důraz na horizontalitu. Figury a předměty v improvizovaném prostředí leží. Někde se vztahují k přiznanému horizontu, jinde ho popírají. Očekávání spojené s motivem pasivity zde navozuje dojem metafyzické zkušenosti. Autor tu transcenduje předmětné kategorie spojené s objektivním vnímáním věcnosti. „Idea nějakého já-teritoria je ve skutečnosti ideou fiktivní,“ píše Gabriel Marcel v eseji Přítomnost a nesmrtelnost. Je tu nějakým způsobem postižen rozdíl mezi touhou a nadějí, mezi pocity, které jsou vyvolávány úzkostí z fyzického konce lidské existence. Zatímco touha je vlastnická a upíná se k fyzickému světu forem, „naděje egocentrická není“ (G. Marcel). Předměty otiskují lidskou přítomnost, která pomíjí a je nahrazována novými zdroji. I předměty samotné stárnou, podléhají času a jsou nahrazovány za nové (zde autorem signifikantně použitý dočasný materiál – molitan). Jejich funkce se ovšem nijak zvláště nemění. Jde o to odpoutat se od sebe sama, přestat sám sobě stínit. Pokusit se o to, „být ve světle“ a pochopit, že kategorie objektivní a tím pádem definitivní smrti je fikcí, stejně jako opak tohoto tvrzení. Podstatnou zde zůstává možnost volby. Svoboda a milost. Přesně o tuto zkušenost se jedná na výstavě Ivana Pinkavy.
Petr Vaňous, Praha/ Kutná Hora únor 2009
